 |
Erzberg 2011 Erzberg 2011
Rok se rokem sešel, resp. 13 měsíců uplynulo, a původně hornické městečko Eisenerz se opět začlo plnit endurokrosáky a trialisty z celé Evropy. Němci a domácí Rakušané dominují, nicméně běžně potkáte auta z Polska, Francie, Velké Británie, Čech, Belgie, Švédska, Chorvatska… tenhle svátek extrémního endura je prostě mezinárodní záležitost. Letos již po sedmnácté..
Je čtvrtek, den nesoucí se ve znamení front – fronta na příjezdu, fronta u registrací a technických přejímek a taky je tu studená fronta, neb tu prší, sice ne moc, zato vytrvale a protivně. Nu což , alespoň se dnes nebude prášit. Dnes čeká jezdce už zmiňovaná registrace a některé pak ještě závod Rocket ride – takové tři na sebe navazující výjezdy po suťových svazích. Kvalifikace se jede po jednom na čas, finálové jízdy pak absolvují šestice jezdců s motokrosovým startem, první postupuje. Poměrně fotogenická záležitost, různá odložení či zahození jsou poměrně častá a diváci se baví. Piloti snad taky.
Odpoledne se jednak zlepší počasí, jednak proběhne tiskovka s top ridery. Stejně jako loni je tu samozřejmě Taddy Blazusiak (KTM), Dougie Lampkin (přestoupil od Bety ke GasGasu), Chris Birch(KTM), Graham Jarvis(od Sherca k Husabergu), Xavi Galindo (Husaberg), Andy Lettenbichler (v rámci koncernu od BMW k Husqvarně), Darryl Curtis, Paul Bolton (oba KTM), loňský vítěz prologu Ossi (Suzuki) mnozí jiní, z nových tváří netřeba představovat megastar světového motokrosu Stefana Evertse a motárdistu Thierry van den Bosche, poprvé je zde i britský mladíček se sympatickým jménem Jonny Walker („h“ jsem nevynechal, opravdu ho tam nemá). Thierry jede na dvouválcové Aprilce, čímž je zde trošku za exota, z druhé strany byl tento stroj před pár lety prvním a asi jediným dvouválcem, který kdy viděl cíl Hare Scramblu. Stefan na otázku, jaké zde má ambice, začne trošku kličkovat, nicméně svůj proslov zakončí poměrně jasně: „I never race for second places…“ Předpokládám, že mluví o prologu. Graham Jarvis je pasován do role největšího soupeře polského multišampiona, a stejně jako ostatní mluví o tom, že chce podat co nejlepší výkon a skončit co nejvýš. Týmový kolega Xavi odpovídá na otázku, zda je zde na Erzu prvně, pohledem a výmluvným poklepáním na svou ruku, něco ve smyslu „byl jsem tu už loni a tahle to odnesla…“ Ze značek s továrním zastoupením přibyl Fantic, do svého rámu montují 2T motory GasGas.
Venku potkávám ve skupince FMX letců našeho zástupce Martina Koreně, nebojí se nic a je přihlášen do Rcket ride, na prolog i do Hare Scramblu. Snad mu to vyjde.
Ve tři následuje společný průjezd všech téměř 2000 jezdců tratí prologu.Už neprší, tudíž se práší. Ono vůbec počasí tady v horách je poměrně zajímavá záležitost – není problém, aby se během jednoho dne několikrát vystřídalo slunečno s deštěm a všemi souvisejícími mezifázemi. Nakropený kopec přestane na malou chvíli prášit, ale pokud se objeví slunce, je vše za chvíli v původním oranžovo-okrovém oparu. Dostávám neblahý nápad se ke koloně přidat. Po návratu z tohoto výletu sčítám škody – nohy a hrudní košíček dobity od kamenů odpálených drapáky nadržených závodníků, motka i já přejedeni prachu a ztracená a posléze nalezená bunda už není nová, zato má několik nahodile umístěných větracích otvorů. No neva, taky jsem mohl ještě spadnout, rozbít si ústa a foťáky… Nabízí pro příště - gruppen akcím všeho druhu by se měl člověk spíše vyhýbat. Jenže to lze na nejmasovější akci svého druhu na světě dost těžko.
Pokoukání na Rocket ride je moc pěkné, jen je po pár minutách narušeno sílícím deštěm. A ten má fototechnika značně nerada, takže šup do sucha.
pátek: počasí gut, prolog začal pozdě, Jirka se umyl v první levé za startem, Troje nechtěli pustit na start, představení jezdců, blbej nápad jít se svézt, Adamovy problémy ( stržená čísla), grilčo a beer.
Pátek, začínají první jízdy prologu, nejlepší by měli startovat ráno v osm, tj,. budík nastaven na půl sedmou. Od osmi čekám na kopci u zatáčky s tobogánem a následující levé rychlé až driftovací. Skoro v devět přiletí první jezdci - polský rychlík Blazuisak s Evertsem za zády. Po průjezdu prvních ca dvou stovek závodníků sjíždím dolů , ke startu, pořizuji pár fotek pro další kamarády z Čech,a spěchám na prezentaci nejlepších jezdců na endurocrossové trati v centru závodu. Všichni objedou jedno kolo, pokud umí, tak ukážou nějaké parádičky, skoky, jízdu po zadním, a následně jsou vyzpovídáni moderátory. Ti, co umí, něco ukážou, výjimkou je třeba Everts – ne že by neuměl, ale asi nechce riskovat a objetí tratě vynechá. Koneckonců, je tu jen pro to,a by odjel prolog, do Hare Scramblu ani není přihlášen. Se smíchem vysvětluje, že mu pořadatelé dali špatné startovní číslo (38), a on že bez své dvaasedmdesátky nemůže jet. Nicméně za rok už prý bude všechno jinak Komik Andrew Reeves přijíždí na prezentaci v slušivém bílém obleku a košili s leopardím vzorem, vše sladěno s bílou přilbou a slunečními brýlemi. Styl musí být.
Po skončení téhle show ještě potkám na startu Tomáše Trojana, stojí ve frontě před rampou a má trošku problém – pořadatelé mu vysvětlují, že po kopci jezdí nelegálně dva lidé s jeho startovními čísly na a motorkách. Vše dobře dopadá a Tomáš může startovat. A další storka s pořadateli - Adam má cestou z prologu nepříjemný incident s ředitelem závodu, bez diskuzí jsou mu stržena startovní čísla. To vše proto, že se svými průvodci zastavili v místě, kde trénovalo několik desítek jezdců, a chtěli se k nim- po dohodě se svými průvodci - na chvíli přidat. Naštěstí kluci v kempu tlumí emoce, posílají Adama zpět za organizátory, vše se nějak urovnává a Adam zase může jet . Letos je to s pořadateli fakt ostrý.
Mám výborný nápad, už druhý po tom včerejším s projetím tratě prologu. Tentokrát si chci trošku zaenduřit, beru průvodce, odkládám foťáky a jede se. Můj doprovod mě posílá na výjezd wasserleitung, tam bude pozítří první checkpoint. Napodruhé dávám. A pak badewanne, tam několikrát odložím, ohýbám stupačku a ztrácím sebevědomí. Nic, drž se foťáku, pane, a tohle nech jiným. Snad si rakouský průvodce podle mého výkonu nezařadí všechny české enduristy do kategorie „bezcenný hobík“.
Večer kecáme v kempu u grilu a pivka, idylka. Ještě netušíme, že ráno bude pro dva z nás podstatně méně příjemné.
Sobota. Budíček standardně nastaven tak, abych v půl osmé postával před press centrem a vyhlížel svého průvodce, bez něhož je pohyb po kopci zapovězen. Rychlá káva , red bull do kapsy na zapití doma připravených toustů a jedem na kopec. Není vůbec teplo a dost fouká, ale to tady nic neznamená, za hodinu může být úplně jinak.
Po osmé mi volá Richard, jediný kardiak ve startovním poli: „dneska nejedu…“ Co se děje, kde je problém? „Ukradli nám tady v kempu v noci motorky, mojí i Vítkovo …“ Šajse… Sekat ruce a zavírat na doživotí.
Dnes bychom měli jet do nějaké „high speed corner“ a já doufám, že dnes budou mít se startem prologu menší skluz než včera. Očekávání jsou naplněna, po chvilce už se řítí někdo oranžový na něčem oranžovém po něčem skoro oranžovém. Barva Taddyho dresu je sladěna s motocyklem a barvou prachu erzbergské hory. Tomu říkám marketing. Vzápětí se to celé opakuje, jen jekot dvoutaktu je nahrazen poněkud plnějším hlasem čtyřtaktního motoru a za řidítky občas sedí, občas stojí živoucí legenda z rodu Evertsů. A pak už to jde jako v závodní stravovně, jeden za druhým prolétávají nejprve závodníci světové extratřídy následováni VIP hosty a standardním Erzbergským komparsem. KTM dominuje, nicméně k vidění jsou i ostatní evropské i japonské značky (tak mě napadá, proč se slušné motorky nevyrábí třeba v USA nebo Austrálii?) Nicméně i v takzvaném komparsu se najdou velmi rychlí jedinci, třeba loňský vítěz prologu Ossi Reisinger startuje až z druhé stovky a moc mu to nevadí, neb včera vyhrál. A společnost na stříbrné pozici mu dělá jeho kamarád Seppi Fally, který prolog vyhrál pro změnu předloni. Na mistra Stefana zbyl bronz, brambory jsou pana Blazusiaka. Jonny Walker dojel pátý následován dvěma polskými borci, Krywultem a Friczem (Husaberg a Husqvarna) . Polští sousedé mají dnes důvod k radosti, mezi sedmi nejrychlejšími jsou tři jejich. Na zemi kde je enduro stejně okrajový sport jako u nás slušná práce. Dnes je všechno jinak, trať je po ránu opět mokrá, ale o poznání více rozbitá, průjezd více jak 1800 jezdců se na ní musel nějak podepsat.
Počasí se během hodiny vylepší, ale jen proto, aby se zas mohlo vrátit zpět k letošnímu deštivému standardu a teplotě kolem 10°… kdo by řekl, že je skoro červenec. Nu což alespoň se méně práší a pilotům není horko. Během dnes se střídají okamžiky bez deště s těmi propršenými a velmi vzácně se sluncem. Trať prologu je proti včerejšku hodně rozbitá, průjezd 1800 závodníků se na ní musel nějak podepsat. Co naděláme, hlavně ať je zítra líp. Předpověď moc optimistická není… kolegové přináší video z přilby jejich pilota Sebastiana Kriwulta, který byl v prologu 5. Hezky se na to kouká a vypadá to velmi snadně. Není.
Neděle – Hare Scramble day. V noci prší, ráno je zima, fouká vítr a a prší taky. Poučen z loňska kašlu na start Hare Scramble a první smečku bláznů vyčkávám na prvním checkpointu, kterým je letos „wasserleitung“, delší výjezd kolem takového starého potrubí. Počasí nestojí za nic, zima/voda/vítr vadí mě i foťáku. Jemu víc. Společnost nám tu dělají doprovody českých kluků – tatínkové Tomáše Císaře a Tomáše Friedricha. Tak, už jedou, v čele letí Taddy, následován Jonnym Walkerem, a dalšími a dalšími alegorickými vozy…Jarvis, Despres, Lampkin, Birch, Curtis, Tanaka, Reisinger a další vylétávají kopec, nechávají si potvrdit průjezd a mizí někam k Badewanne. Tam se po chvíli přesunujeme i my, nikoli přímo k „vaně“, ale k navazujícímu blátivému rozbitému výjezdu, který se nedá vyjít, natož vyjet…závodníkům to evidentně nikdo neřekl a tak ho vylétávají max. na druhý pokus všichni. V tento moment tu jedou nízká startovní čísla, tj. rychlejší borci se zkušenostmi, chtěl bych tu být tak za hodinu, až dorazí o něco nižší level … Mezitím špička mizí úděsnou rychlostí někam pryč a my se je vydáváme hledat, v jednom z kamenitých výjezdů na druhé straně hory nacházím Jonnyho Walkera s Dougiem Lampkinem za zády, někdo mi říká, že Blazusiak a Jarvis už projeli. Ok, popojedeme ke Carl´s dinner, velmi obtížné a velmi fotogenické části tratě. Jezdci musí dostat sebe i stroje dolů ze stometrového svahu ze štěrku a kamení a pokračovat po vrstevnici mezi velkými kameny terénem, který bybyl oříškem i pro specilaisty na trialové motorce. Jelikož je to tzv. No help zone, nesmí se motorky dotknout nikdo jiný než závodník, doprovod může max. ukazovat nejsnazší cestu náročným terénem. Tempo jejího průjezdu je i u špičky takové, že zaručuje fotografům spoustu času na práci. Na zemi jsem tu viděl Taddyho i Douga Lampkina, pokud si tu ustelou oni, co tu bude předvádět zbytek světa? První je pořád Taddy, nicméně Jarvis mu začíná šlapat na paty a v dolním úseku Carls dinner jej předjíždí a začíná se mu poměrně svižně vzdalovat.
Pak se stane něco naprosto nečekaného. Jeden ze security guide na mě mává a něco volá, asi stojím špatně? Nee, moje pozice ve svahu na hraně pádu je ok, průser je jinde – „ Did you see him? Jarvis missed the checkpoint…“, Otáčím se a skutečně, o pár desítek metrů dál Graham upaluje pryč…Guide, jenž mě na situaci upozornil, se pomalu spouští dolů svahem, aby alespoň druhý závodník v pořadí bod neminul. Nehorázná smůla…o pouhých několik metrů minout jeden z checkpointů a přijít tak po špičkovém výkonu o vítězství v nejprestižnějším závodě na světě…. Všem je v tu chvíli jasné, že tahle Jarvisova fatální chyba s největší pravděpodobností darovala Taddymu první místo . Pech pro jednoho, páté vítězství v řadě na dosah ruky pro druhého. A nepochybně moment, který rozpoutá mezi fanoušky mnoho emocí.
Po dvojici Blazusiak/Jarvis se sunou z kopce Walker a Lampkin, Dougie mladíka předjíždí, resp se posouvá na třetí místo a netuší, že za chvíli bude bez práce druhý. Do příjezdu pátého v pořadí čekáme opravdu dlouho, tihle dvě dvojičky jsou asi výkonnostně někde jinde…nebo měl zbytek smůlu, stačí jeden pád nebo zablokovaná trať v v bodě, kde se nedá objet, a ztráta začne nabíhat. Už se začínají trousit další, Xavier Galindo, kluci Hemingwayovi, mistr Despres, Chris Birch, Taichi Tanaka…
Popojíždíme k poslednímu checkpoitu, k „Dynamite“, právě se tam škrábe nahoru mistr Lampkin. Neschůdný kopec vyjíždí bravurním způsobem a od stovek diváků sklízí potlesk na otevřené scéně. Ok, co teď? Zpět na kopec z druhé strany, k místu těsně pod vrcholem zvaným „schrägaufzug“ , kde trať křižuje betonové lyžiny vedoucí v minulosti výtah. Jezdci vyjedou z lesa po vrstevnici, překonají asi dvoumetrové převýšení a z terasy sjíždí ukrutně strmým svahem zakončeným třímetrovým padákem, jehož sklon nechápu. Opět se potvrzuje, že asi moc přemýšlím, neb borci to bez výjimky dávají . Nad i pod sjezdem stojí záchranáři z horské služby, připravena jsou lana i horská nosítka, tady může jakákoli chyba skončit velmi nehezkým pádem - spadnout se dá do kamenů, nebo do kamenů, nebo do stromu. Dostává mě jeden ze závodníků – vyjíždí na terasu, na chvíli odstavuje motorku, aby se napil, a koukne přes hranu na tu šílenost, kterou má sjet… a začne se smát, tančit a zpívat si „…lets dance…“ Buď mu definitvně hráblo, nebo si celý tenhle masakr neuvěřitelně užívá. Pravděpodobně mix obou stavů, poměrem si nejsem jist.
Nic, mám nafoceno , popojedem třeba k Badewanne, nacvakat nějaké ty pokusy totálně vysílených jezdců o vyjetí na hranu této poněkud specifické „vany“. Během sjezdu vidím u cesty odstavené motorky, a zvědavost mi nedá, zastavuji taky a nořím se do lesa. Naskýtá se mi apokalyptický pohled na strmý svah v hustém tmavém lese, v němž jsou různým způsobem rozesety motorky a lidé, stojící, sedící a ležící v různých polohách… neuvěřitelná až fantaskní scéna. CRF opřené bezprizorně o strom, dva kluci mi pózují s vítěznými véčky na prstech a v pozadí mají ležící motorku se srolovaným zadním blatníkem a borce, který ji zkouší zvednout, a tamhle nějaká žena táhne borce i s jeho KTM nahoru do krpálu, kde i já musím zapojit přední náhon, abych se někam dostal. Posledně jmenovaná mi anglicky říká o pomoc, ok, chápu se lana a společnými silami posouváme chlapíka o pár metrů výš. Kolem nás tahnou nějakého Poláka, už definitivně odložil helmu, a zkouší dostat obstarožní Yamahu do kýženého checkpointu. Později mi česko-polský kamarád Adam říká, že tenhle klučina pochází z venkova z velmi skromných poměrů a že jeho rodiče prodali krávu, aby si chlapec mohl pořídit stroj a závodit. Příběh jak od Dickense. Nechávám ženu , pána a KTM jejich osudu a fotím, zbývá posledních 8 minut z časového limitu 4 hodin. Výkřik „last eight minutes“ do lesního šera všechny vyburcuje k horečné aktivitě. Vyškrábu se o pár metrů výš do checkpointu 10 a na poslední chvíli vytahujeme ještě dva závodníky. Jedním je právě ten, jehož nahoru vleče ona paní, která, jak se později dovídám je jeho manželkou…evidentně si vybral typ do nepohody Za odměnu jí prý vezme s sebou za dva týdny do Rumunska. Na Red Bull Romaniacs, pán už je přihlášený... Sympatický pár je z Nového Zélandu a na památku mi věnuje jedno ze startovních čísel, na oplátku slibuji Marku Delatourovi fotky.
Ok, je po všem, les se jako zázrakem vylidňuje, sjíždím dolů ke startu, kde by mělo být vyhlášení vítězů. Přijíždím pozdě, ceremoniál už proběhl. Cestou potkávám Xaviera Galinda, v šortečkách a tričku, vypadá to , že asi nedojel … ptám se ho, jak dnes dopadl - anglicky neumí, ale na rukou mi ukazuje, že 5… 5. checkpoint? Ne, 5. v cíli! No tak to velká gratulace, pane! U stupňů vítězů se turisté fotí s ředitelem závodu, kousek vedle je Taddyho brácha s vítěznou trofejí. Neodolám, fotím si ho a na oplátku udělá snímek i on mě, a to je cenný úlovek - vždyť kdo může říct, že má snímek od Blazusiaka, s trofejí za vítězství v Hare Scramble v rukou Prohodíme pár vět, zajímá mě jeho názor na situaci s Jarvisem. Odpovídá upřímně - bráchovo vítězství je samozřejmě super, ale ta shituace s Jarvisem ho velmi upřímně mrzí a lituje jí. Věřím mu.
Je to za námi, bylo toho dost, i negativního, i toho, kvůli čemu stojí se sem zase vrátit. První tři dny jsem vážně uvažoval o tom, že tohle je můj poslední Erzberg, počasí ošklivý, pořadatelé nekompromisní až nepříjemní, klukům ukradli motorky…
Ad pořadatelé - ti byli velmi nesmlouvaví v dodržování všech pravidel pro pohyb po kopci, a to vůči závodníkům, návštěvníkům i ostatním účastníkům tohoto divadla. Většina těch, kteří dorazili s vidinou sjetí si po kopci, byli zklamáni až zpruzeni. Jediný, kdo se může po Erzbergu pohybovat neomezeně, jsou pořadatelé. Pro závodníky existuje jen trasa prologu nahoru, pak je pořadatelé odvedou dolů zpět do kempu. Pak už mohou jezdit jen ve vymezený čas v tréninkovém prostoru, ale opět, jen oni, nikoli běžní návštěvníci. Není to zrovna příjemné, z druhé strany – jiná cesta pro zvládnutí takto velké akce prostě není, vypustit stovky či tisíce natěšených riderů bezhlavě do prostoru by znamenalo nevyhnutelnou řadu průšvihů , kolizí a jiných komplikací. Tj. chcete-li se po Erzbergu slušně povozit, přihlašte se na příští rok jako pořadatelé V ostatních případech doporučuju trpělivost, dobrou kondici a kvalitní trekovou obuv.
Skepse je pryč, poslední půlden byla fantastický, nabitý akcí i emocemi a já vím, že rok se s tímhle šíleným závodem a lidmi kolem zase potkám. A co vy?
speciální díky: Richard Voltr, Miro Lacko, Jirka Heiník (dovoz/bydlení/odvoz)
FOTOGALERIE -KLIKNĚTE ZDE!
 |
GT Alarm.CZ
GT MOTOCROSS.CZ | motokrosový portál
